KD50: Můj otec Augustin Křížek – stavitel

Jak už jsem se zmiňoval, tatínek byl velmi pokrokový a tudíž taky, na tehdejší dobu, mobilní – všechno chtěl vidět na vlastní oči. Vzpomínám si, že coby ještě předškolní capart, jsem měl na starost Tatřičku, která se myla nad kanálem, kam jsem vždycky sám zajel – naučil jsem se řídit auto dřív než jezdit na kole...

Z otce se stal renomovaný stavitel – stavěl po celém kraji všemožné státní zakázky, hlavně školy a celnice. Po obsazení Němci si otec usmyslel, že se pro Čechy vyhnané z pohraničí postaví ve Vodňanech bydlení. Tak vzniklo sídlišťátko Radomilická.

Po válce přišli komunisti a všechno otci – třídnímu nepříteli - znárodnili. Rodičům zůstal jen minibyteček na Stožické. Ale kdo by si myslel, že to otce zlomilo – opak byl pravdou. Hlavním motorem jeho života byla přeci práce, nikoliv majetek! A tak pracoval neúnavně dál, tentokrát většinou pro JZD Ktiš. Stavěl pro zaměstnance domky a zemědělské budovy, později i větší veřejné zakázky pro město, jako např. hasičárnu.

Jeho největší a zároveň poslední velkou dokončenou státní zakázkou byl kulturní dům. A to mu v té době bylo už hodně přes 70! Dnes už málokdo ví, že můj otec – tento kdysi slavný městský stavitel, postavil kulturní dům ve Vodňanech, jehož 50. výročí si v tomto roce připomínáme, jen s hrstkou svých bývalých místních „fachmanů“, tehdy už taky důchodců, a partou brigádníků z rybářské školy.

Kromě práce byla tatínkovi nadevše rodina – žena Marie, tři synové – Augustin, Vladimír a Milan a jejich děti. Obdivoval a ctil taky Lužické Srby – jejich těžký boj za zachování identity a svébytné kultury – a každoročně navštěvoval jejich slavnosti v Budyšíně. Byl samozřejmě zapálený vlastenec – miloval své rodiště i celou naši zemi a její přírodní krásy. Nikdy nezapomenu, jak nás kluky jednou vyvezl na Lipno, vyšplhal s námi na kopec a povídá: „Chlapci, tady vidíte něco, co jinde nenajdete. Tady je srdce Vltavino!“ S velkým pohnutím pak pozoroval meandry půvabné Vltavy klikatící se pod námi.

Co otce nejlíp charakterizuje? Třeba fakt, že se ve věku 80 let rozhodl jet do USA navštívit svou poslední žijící sestru Rose – Růženku. Za tím účelem se začal učit anglicky, takže týdně dojížděl do Prachatic motoráčkem na lekce angličtiny! Výlet do Ameriky absolvoval úplně sám, vrátil se plný zážitků a na jeho návštěvu naši američtí příbuzní dodnes vzpomínají. Nebo možná historka, která se v kraji tradovala po celá desetiletí. Jednou tatínek posílal nějakého učně na stavbu do vedlejší vesnice se vzkazem: „Lojzíku, vezmi si kolo a zajeď do Skočic.“ „Ale pane staviteli“, bránil se nebohý učeň, „já na kole neumím...“ „Nevadí, nevadí, než tam dojedeš, tak se to naučíš!“ To byl můj otec – Augustin Křížek – vodňanský stavitel... Můj milovaný otec Augustin Křížek byl každým coulem Jihočech, původem z malé chalupy ve Viticích. Pocházel z početné rodiny a protože chalupa s nevelkým gruntem rodinu neuživila, většina jeho sourozenců odešla do Ameriky. Od raného mládí se tak musel starat o své živobytí, pomáhat v domácnosti a později si platit studia.

Jako malý kluk chodíval denně pěšky z Vitic do školy ve Skočicích a už tehdy prý trvale dychtil po vzdělání. Velmi brzy se v duchu upsal stavařině, která se mu stala celoživotní vášní a náplní. Vyučil se zedničině ve Vídni, později vystudoval při zaměstnání stavební průmyslovku. Peněz bylo pomálu, a tak v létě pracoval a v zimě studoval. Díky své houževnatosti a zvídavosti šel rychle kupředu – všechno si chtěl sám vyzkoušet, osvojit a kromobyčejně ho zajímaly veškeré technické novinky. Postupně prošel všemi řemesly spojenými se stavebnictvím, kromě potřebné teorie si vždy osvojil dostupné technologie a rychle se tak všem stal rádcem. Brzy z něj byl předák stavební firmy, pro kterou pracoval a už tehdy proslul svým zaměřením na kvalitu práce. A byla to právě tahle trvalá snaha odvádět perfektní práci, která ho dovedla k samostatnému podnikání.

Záhy pochopil, že aby odváděl špičkovou práci, musí se spojit s těmi nejlepšími. Vychoval si šikovné lidi, kteří ho ctili a postupně s nimi začal pracovat samostatněji. Byli široko daleko ti nejlepší a měli stejnou chuť pracovat jako on. S nimi pak založil svoji firmu, aby mohl pracovat podle svých pravidel – tentokrát už sám na sebe. A protože nemohl být odborník na všechna řemesla, spojil se s těmi nejlepšími v jednotlivých profesích, kterým garantoval práci – s mistrem tesařem, se skvělou partou omítkářů od Písku, mistry dlaždiči a tesaři. Tak zaručil svým zákazníkům nejvyšší možnou kvalitu a jeho portfolio se ohromně rozšířilo. Na všechny činnosti chtěl mít „glejt“ – vlastnil několik výučních listů a k témuž vedl i nás – 3 syny (než jsem se stal stavebním inženýrem, prošel jsem několika stavebními obory).

Jak už jsem říkal, otec byl plně oddaný práci, ale určitě by nemohl být tak úspěšný, kdyby nebylo naší milované maminky Marie, rozené Buchtelové. Měla obrovský podíl na jeho produktivním a šťastném životě – nejen že se starala o nás tři nezvedené kluky, ale vařila taky pro všechny zaměstnance a dokonce vedla firemní účetnictví.

Otcova firma vzkvétala a rozrůstala se, brzy k ní přibyla pila a hračkárna. S pilou to bylo tak, že otec získal pozemek na Stožické ulici, kde později postavil činžovní dům, který se nám stal domovem. Tou dobou už měl státní zakázky a potřeboval rozšířit svoje kapacity. Aby mohl vozit materiál, koupil pár koní a později i auto (bylo to 1. auto v jižních Čechách) Jednou urychleně potřeboval řezivo na krovy. Přijel na pilu za panem Kupcem a vznesl svůj požadavek. Pan Kupec odvětil: „Takhle rychle to ale pane staviteli nejde!“ A tak otec koupil katr, postavil na Stožické přístřešek a začal pracovat na své pile. Později se v těžkých válečných dobách topilo v celém širokém okolí našimi pilinami.

foto: Karel Burda